Dideua – Taneční skupina afrických tanců

Dideua úspěšně zvládla vystoupení na náměstí v Radnicích. Počasí se díky naší objednávce nakonec umoudřilo a my se mohli aspoň částečně uvolnit, že nebudeme zmoklé jako slípky. Kdo nestihl přijet do Radnic, může juknout do fotogalerie, jak nám to slušelo . Jo…abych nezapomněla, děkujeme našim známým, kamarádům a příbuzným za podporu! Asi jsme měli úspěch, nějaký ten tleskot slyšet byl. Děkujeme!

Léto si s námi opravdu užijete!
20. 6. 2009 (sobota) se na nás můžete přijít podívat na NÁMĚSTÍ DO RADNIC (nedaleko Plzně). Budeme zde vystupovat v rámci oslav města Radnice (X. Den Radnic). Vystupovat budeme hned dvakrát:
Od 12.30 hod – můžete spatřit naše dvě uchvacující choreografie (Candomblé, Duše)
Od 14.30 hod – budeme pokračovat a zatančíme velmi svižné choreografie, na které máme připravené úžasné kostýmy (Džungle, Urukutu/Sup)

Konečně jsem se dostala k tomu, abych povyprávěla o našem vystoupení v rámci Mezinárodního festivalu PRAHA SRDCE NÁRODŮ. Na úvodní akci 30. 5. 2009 na Staroměstském náměstí se celá skupina (vyjma dvou bubeníků) zodpovědně připravila. Tzn., všichni jsme si již v pátek večer umyli vlásky, provedli depilaci a zapletli copánky (až na Davida), párkrát zopákli choreografii „Džungle“ a nemohli dospat do druhého dne. Jak to tak bývá, již od našeho dopoledního startu z Plzně nás doprovázel trochu stresík zapřičiněný vzrušením z vystoupení, trochu chaos a samozřejmě radost, že se zase něco děje .

Z Plzně jsme vyrazili místo v plánovaných 10.00 hod ráno – v 11.00 hodin. Naštěstí jsme dorazili do Prahy bez úhony. Přece jen jsou Elaine a Lucy dobré řidičky! Pak nastalo malé rozčarování z hledání městské knihovny (přece jen nejsme zdatní Pražáci), kde jsme měli sraz s brazilskou skupinou v čele s Carlosem. Po rychlém seznámení s Carlosem a jeho grupou jsme se vyrazili převléct hned do vedlejší budovy – pražského magistrátu, odkud měl vyrážet slavnostní průvod všech zúčastněných skupin na Staroměstské náměstí. Bohužel podmínky nejsou vždy ideální, a tak jsme se převlékali místo v očekávané šatně, na chodbě nebo na záchodě. Každý dle svých možností. Tyto frustrující chvilky naštěstí rychle zaplašil náš skvělý Image Maker – David, který nám s lehkou hravostí vyčaroval nádherné iluminace na naše obličejíky.

Abychom se zbavili pochybností, které nás začaly přepadat před vystoupením, zopakovali jsme si pro jistotu ještě jednou naší choreografii. Nálada se nám hned zvedla, za to počasí se zkazilo a my se rozhodli, že nebudeme obnažovat svá těla ve skrovných kostýmech před deštěm a větrem. A tak jsme naši účast na průvodu zamítli a snažili se sami (bez dalších skupin) přemístit z Pražského magistrátu na Staroměstské náměstí. To se zdálo být na malou chvilku zcela nadlidským výkonem. Zhruba 20 minut jsme kroužili v uličkách okolo Staromáku a ne a ne se strefit. Elaine už začínala být s nervy v koncích a tak jsme se raději zeptali kolemjdoucích a taky v restauracích, kudy se dostat na kýžené místo .

Konečně jsme dorazili do hlavního stanu na Staromáku, kde jak jsme si hned všimli, byli narvané všechny skupiny, orchestry, které též vystupovaly. A protože lilo jako z konve, všichni se rvali do stanu hlava nehlava. Chvílemi hrozilo vypíchnutí oka smyčcem nebo duševní újma z nadměrného hluku (všichni si ladili svoje nástroje, zpívali jeden přes druhého). Naše obavy z vystoupení se začaly stupňovat. Ze slíbeného přístřešku nad pódiem se vyklubal malý stan, který byl umístěn pouze nad aparaturou. Ze všech vystupujících se na pódiu začali stávat promočení a zmrzlí zombíci. Zvlášť žalostný pohled byl na vodou nasáklá a zvadlá paví pera SAMBA tanečnic.

Po jejich vystoupení jsme přišli na řadu my. Bylo to kruté. Celé pódium bylo díky mohutné salvě deště zahlceno vodou. Výška vody dosahovala zhruba 3 cm. Musely jsme do boje. Naťapkaly jsme bosy pod malý stan nad aparaturou, abychom se připravily…a ejhle – někdo z techniků aparatury již spustil naši choreografii na CD (vystupovali jsme tentokrát s malým počtem bubeníků, proto jsem zvolili mix – CD + bubeník). Rychle jsme se proto nahrnuly na pódium ve snaze dohnat začátek skladby. Již tento nekoordinovaný nástup nás mírně rozhodil. Měly jsme však vůli dotáhnout vystoupení do konce. Snažili jsme se ze všech sil, voda na pódiu však byla k našim chodidlům neúprosná. Kluzký povrch a rychlá skladba udělali své. Jako první se rozjely nohy Vendy, která začala bruslit s obličejem těsně u země. Naštěstí byla pružná a tak se jí podařilo po chvilce dostat opět nahoru…

Postupně jsme však začaly ztrácely rovnováhu všechny a naše choreografie dostala úplně jiný ráz. Toto fiasko vyústilo ve zmatení celé skupiny – někdo se snažil za každou cenu udržet na nohou a někdo začal tancovat jiné prvky, jako třeba Elaine . To mělo za následek, že Káťa s Wendy začaly na Elaine pokřikovat a posunkovat, že tohle jako ještě nee… a přesně v tomto bodě vznikl historický výrok naší umělecké šéfové – Elaine, když vykřikla: „To už je jedno, dělej něco…“ Po skončení našeho smutného vystoupení jsme se odebrali zpět do nabouchaného stanu (nejmenovaná skupina národnostní menšiny byla již v řádném alkoholovém opojení, neboť s prominutím vyžrala víno pro všechny zúčastněné skupiny), kde jsme jako odměnu dostali bagetu se sýrem a majonézou, ti štastnější se šunkou . Sbalili jsme si rychle svoje saky paky a vyrazili se ohřát do nedaleké literární kavárny. Tak skončilo naše sobotní vystoupení.

Nedělní vystoupení v Divadle na Vinohradech 31.5.2009 bylo naštěstí už v jiném, veselejším duchu. Tetelili jsme se radostí, že můžeme pobývat v šatně známých hereček (např. Daniely Kolářové, Marie Rosůlkové) a užívali si slavnostní a přívětivé atmosféry divadla. Nástup a odchod skupiny na jeviště s námi pilně nacvičoval slovenský režisér (jehož jméno neznám, nechť mi promine). Od rána až do večera jsme absolvovali řadu generálek, zkoušek a nácviků. Sehnali jsme dokonce i jednoho bubeníka/náhradníka za naše chybějící chlapce – a sice bojovníka Carlose (provádí Capoeiru) z brazilské skupiny. Pomalu, ale jistě se nás všech začala zmocňovat hodinu před večerním vystoupením tréma, a tak jsme všichni svorně odhlasovali, že zajdeme trochu občerstvit a potěšit naše duše do nedaleké restaurace – vinárny společně s našimi „spoluúčastníky a šatníky“ – capoeiristy.

Tento pivní a vinný dýchánek zklidnil našeho nevyrovnaného ducha. Samozřejmě vznikala ještě řada kolizních situací a poplašných zpráv, jako např. být připraven v kostýmech již hodinu a půl před vystoupením nebo zapomenuté kroky v choreografii, kterou jinak už dobře zvládáme. Jako na potvoru jsme zkazili všechny tři generálky. Atmosféra uvnitř skupiny začala houstnout. Naštěstí máme šamanku Elaine, která s námi provádí v těchto nelehkých situacích očistný rituál, abychom se mohli lépe koncentrovat.

Naše vystoupení se povedlo a bylo prostě skvělé!!! i přes větší kolaps bubnů (všichni znalí situaci vědí, o čem je řeč)